Lidstvo tloustne. Mluví o tom lékaři, vyrojila se spousta výživových poradců, vzniklo mnoho fitness center, ale módní návrháři pořád jedou ve svých vyjetých kolejích a šijí oblečení „ pro panenky“.
Nebudu na ně zlá a budu předstírat, že věřím, že díky záplavě malých velikostí si všichni uvědomujeme, že musíme se sebou něco udělat, abychom se vešli, když ne do XS, tak do S.
Ale ono to zkrátka nejde. Neobhajuji obezitu, ale každý je jinak rostlý a ne vždy s tím jde něco dělat.
Přiznám se, že bych módu měla raději, kdybych ve své velikosti si mohla vybírat. Jenže moje číslo kalhot 44 jaksi není populární. Prošla jsem spoustu krámů a docela mě naštvalo, že jsem z 8 míst narazila jen na 2, kde nabízeli mou velikost. Nejsem obézní, ani nemám nadváhu, jen mám větší pozadí. Celý život a při neustálém cvičení.
Takových je nás ale spousta. Chodíme nešťastně od věšáku k věšáku a sklízíme od anorekticky vyhlížejících holčiček posměšné poznámky, že máme zhubnout.
Ale velikost větší než 42 má ještě jedno úskalí. Pokud výrobce se sníží k tomu, že ušije i o číslo větší kalhoty, automaticky předpokládá, že k velkému zadku je i velké břicho. Takže bývám rozmrzelá z toho, že sice je dostatek látky na zadní části, ale břichem se vejdu minimálně dvakrát.
A ti, co mají ještě větší velikost? Jsou nuceni kupovat si neforemně pytlovité oblečení, protože dávat tvar pro silnější postavu je přece nehorázný požadavek. Ti se přece nemůžou líbit v sebelíp střižené sukni, kalhotách, nebo blůzce, která by byla i tady trošku projmutá, aby postavu dotvarovala.
Ve větších velikostech mají slabé kalhoty na léto. Záměr je sice hezký, ale když si tak šíleně vzorované kalhoty vezme na sebe silnější žena, vypadá o dvacet kilo těžší.
Vyzkoušela jsem si je sama. V nejdecentněji vypadajícím vzorečku jsem najednou měla pocit, že jsem obrovitá. Kalhoty jsem pochopitelně sundala nejrychleji, jak jsem mohla.
A blůzky, nebo košile? To je pro mě ještě záhadnější. Někdy mám pocit, že se scvrkávám, nebo si výrobce myslí, že máme všichni ruce vytahané od těžkých tašek, že rukávy jsou o dost delší.
Ne, nejsem malá, ani nemám krátké ruce. Tedy alespoň jsem v tom žila ještě před patnácti lety. Od té doby se mi nepodařilo si koupit košili, nebo svetr, u kterých bych si nemusela ohrnovat rukávy.
A nejsem v tom sama. Všimla jsem si, že to samé řeší spousta žen, ale i mužů.
Dost často se mluví o určitém typu postavy. Jenom kdyby to oblečení bylo šité podle toho a ne podle párátek. Opravdu si všichni výrobci oblečení myslí, že ženy jsou ploché jak zepředu, tak zezadu, že tomu přizpůsobili výrobu?
Ženy s přirozeně velkým popředím by si rády koupily halenku. Nejde to. Knoflíčky se rozjíždějí, proto jsou nucené si buď našívat patentky, nebo nosit trička, která se na příslušných místech vytvarují. Tím nechtěně maskují svou ženskost.
Také byste měli radost, kdybyste při vstupu do obchodu měli možnost vybírat a ne vzít jedinou věc ve vaší velikosti?
Published by